Zas Guntram vítěz; to v něm nejvíc vřelo,
když jeho hněvné oko z dálky zřelo
těch věnců déšť a davu nadšení.
Ten Guntram, ten měl Hildu obejímat,
na jejích ňadrech po vítězství dřímat –
ó zoufalství! to věru k šílení!
V tom náhodou šlo malé dítě polem,
snad na jahodách bylo; kráčí kolem
a „Pozdrav pán bůh!“ řekne rytíři;
ó div! jak by se s oře kouzlo zvedlo,
juž hnul se Sibo, skočil rázem v sedlo
a přímo k hradu zamíří.