Pan Sibo z Lorchu ve poledním žáru
na hradě svém si hověl při poháru
a, řeknu hned, byl pěkný jeho hrad:
na skále trčel nad modravým Rýnem,
kryt zelení a obrostlý byl vínem,
zeď každá nesla révy vodopád.
A jako hrad byl krásný jeho vládce:
mlád, vesel, šťastný, celý život sladce
jak báj mu kynul plný lahody.
Snad zítra juž měl zváti Hildu svojí –
kdož ale ví, co v hvězdách psáno stojí,
a co jest hříčkou náhody?