V tom všem zas žiju, a Mab, mocná paní,
tím vinna jest, proč jela v chvíli ranní,
kdy sen mne obejímal, přes mou skráň;
proč v pavučiny mých dum směle sáhla
a dráhu zářící jich tísní táhla,
jak slunce svit přes mračnou vodní pláň.
Nač vzpouzet se? – jsem v rukou jejích děcko,
vše zázrak jest mi a zas věřím všecko,
a pouhý rozmar moje Musa teď;
on halí, stajen v pestré květy rýmu
mou píseň v modrém cigaretty dýmu,
jak do břečtanu starou zeď.