Mab, mocná paní, jak čtem u Shakespeara,
jež smrtelníky, když je spánek svírá,
pod nosem šimrá koncem bičíku,
v svém povoze přes mou skráň uháněla,
čímž do pohádky zaklela mne zcela.
V mé duši zpívá tisíc slavíků.
Vzpomínka vzlétla jako holub sivý:
kde octnul jsem se! Bože, jaké divy!
ten ptačí zpěv, šum stromů, vůně chlad!
ty hluboké a zádumčivé stíny,
se starých soch visící pavučiny –
toť romantiky pustý sad!