Ze zdrojů víly, ze skal vyhnal duchy,
vše kácel v prach, co hřálo poesií,
a roucho zářné symbolu, jímž kryjí
se velké pravdy, zdeptal k pravdě hluchý.
Co jemu věštců dumy, sny a tuchy,
i proti bohům s drzou povstal šíjí
a hlásal: V slunci, jež zem lačná vpíjí,
prý neplá Apoll, žhoucí škvár to suchý.
Však velký bůh jak druhdy tam před Trojí
vzal obrovský luk na plec a v toul sáhnul
a střelil – zlatá struna zazvučela.
Pad’ mudrc k zemi, v slunce žhavém znoji
snad v chvíli, kdy se ve tvář pravdy nahnul,
jej nesmrtelná boha sklála střela.