V starém parku francouzského střihu,
ve rondelu starých vetchých lip,
krov jichž ani v třepetavém mihu
nepronikne v létě slunce šíp,
čtyřhranný ční kámen mramorový
s písmem zlaceným – dnes vybledlým,
psáno na něm dojemnými slovy,
prostou prÓsou víc než podá rým.
O přátelství řeč tu mluví tklivá,
o rozkošech lásky nevinných,
o útěše, která sladká, snivá
stékala zde ve slz ručejích,
o neštěstí, které stihlo oba
a jež třetí oplakával zde,
s celým kouzlem, kterým zašlá doba
mluví k tomu, jenž kol cizí jde.
Jistě starou lásku cítí zvolna
po tak dálném čase každý plát,
cizí láskou náhle vlastní bolná
v srdci ozve se a začne lkát.
Tklivá chvilka do všednosti žití,
skoro odtrhnout se – nelze mi...
Z dálky starý zámeček sem svítí
s otlučených soch svých tvářemi.