To chudé jest již klasobraní,
krok strništěm jde přetěžký,
a zemdlený kam zrak se sklání,
zří kvést jen plané macešky.
I ptám se únavnou tou poutí:
Mám v chudou kytku si je vzít?
Má v suchopáru tady schnouti,
či v ruce mé? – To sporný cit.
Či mám je zbožně vložit v knihu,
by kdos je našel po letech?
A k sobě dím, zlou v duši tíhu:
Jen klidně zde je státi nech!
Líp věru zapomníti zcela
tu strništěm pouť přetěžkou,
než aby za vše duše měla
vzít za vděk – planou maceškou.