Buď pozdraveno na stokrát
ty plné kouzla, plné vnad,
ó kvítí našich luhů,
ať obilím se proplítáš,
ať lučině či mezi tkáš
jich stobarevnou stuhu.
Krev země, žhoucí vlčí mák,
jak plameny mně šlehá v zrak
pln perel na úsvitě;
kus nebe, chrpa zářivá
se čtveračivě usmívá,
než zazvoní srp v žitě.
Na stonku stříbra prach a pel
sní vážně tichý jitrocel,
čekanka touhou stůně,
a svlačec zvedá v jitra svit
nad klasů šumný aksamit
svou číšku plnou vůně.
Na kraji pole sráznou mez
žebříček prostý s douškou slez’,
dál směs jetele smavá,
jim s včelou motýl v přeletu
za pelu dárek v odvetu
svou dvornou službu vzdává.
Nechť vaše žeň je zdeptána,
ó prosté květy, do rána
zas povstanete svěží!
Jak úsměvu jste vřelý kmit,
jejž na rtech nosí český lid,
nechť v srdci trud mu leží.
Jen pohled na vás v pole, luh
a český zpěv mi zvoní v sluch
a srdce divně jato:
Svou mladost vidím, došky chat,
zas musím věřit, v boj se dát
za všecko, co nám svato!