Bez ozdoby prosté kvítí
podél cesty, jak to bývá –
a přec srdce bolest cítí,
když se na ty květy dívá.
Co ty květy mohly vidět?
třeba hlavu vedle hlavy,
před nimi – ach, nač se stydět?
Měsíc svítil od doubravy.
Co ty květy mohly vidět!
štěstí dřív – teď bídu všecku,
by se nemusila stydět,
zmáčkla lebku svému děcku.
Kdo to viděl? – Měsíc v mraku
a splav hučel skrze sítí,
a jen slzy mělo v zraku
podél cesty polní kvítí.
Přec ji často srdce bolí,
po letech ji vina hněte,
vždyť to prosté kvítí v poli
rok po roku stále květe.