Ó nech mne sníti na tvých rtech!
Ó píti jich mi nektar nech!
Ba víno duchů, lidí rosa
je polibek a světa osa.
Tak málo život dává nám,
než padne v náruč Lethy tmám,
a jím-li přece hvězda svítí,
můž’ polibek to pouze býti.
Přej, tiše, zvolna aby sed’
jak motýl na tvůj žárný ret,
a jak světlonoška na liliji,
když vlastní svou se vůní spíjí.
Rtů číš juž od mých nechyl víc;
vždyť je-li pravdou, duše vstříc
že spějí sobě políbením:
tož moje na rtech čeká s chvěním.
Ó sníti nech mne na tvých rtech!
Ó píti jich mne nektar nech!
Mně mizí v něm vše, trud a hoře,
tak jako řeka ústí v moře.