K vám, na ciziny břehu nehostinném
jenž vyhnanství a samoty chléb jíte,
když lidstvo na výsluní, jdete stínem
prach na nohou a čelo hložím kryté;
k vám, nesmrtelní, s Promethea mukou
má píseň letem ostýchavým letí,
na bránu srdcí její křídla tlukou,
jde s těchy rosou, jde s olivy snětí.
Jde váhavá, neb co vám písně třeba,
vám pěli praví dědicové slávy,
jenž z poesie nesmrtného chleba
jak Ježíš sytit mohli celé davy.
Jde váhavá –- však s vírou jde a láskou,
to její síly pavezou a štítem,
jde bratra s bratrem jednou spojit páskou,
slz jedněch rmutem i naděje svitem.
Jde zvěst od ptáků uzavřených v kleci
ku ptákům volným, jež hostí strom cizí,
jde, světlo víry nese na své pleci
a v dlani démant, přesvědčení ryzí:
Co věky urvaly nám nelítostné,
že dobudeme prací sami sobě,
přes hroty záští, ryky boje zlostné,
přes lhostejnost těch, kteří hynou v mdlobě;
že nad námi se sklene spásy duha,
že prasknou pouta, šibenice klesnou,
že volný k srdci přitiskne druh druha
a celý svět se zachví hymnou plesnou;
že minulosti clona zkrvácená
– u nás i u vás juž té krve dosti –
vzplá mučenickým jasem ozářena,
až zaplesají v hrobě otců kosti;
že básnická nás víra neoklame
ni zvěst, již pěvec zpíval o naději,
že s Čechem Lech je ten, jenž pouta láme
a světlo nosí v lidstva epopeji.