Dva galští námezdníci Hanibala
Karthaga ulic když kráčeli šeří,
tu zřeli mihnouti se v stínu dveří
tvář mladé dívky, jež se na ně smála.
To války triumf, kořist nenadálá!
Juž před ní stojí, juž ji drze měří,
šperk nabízí a zlato, galské sběři
by za perly a korále se vzdala.
A ona polonaha rozpačitě
zří v drsných tváří škleb i v plání zlata...
Co stane se, to malíř moudře ztajil.
Však osten v moji duši vryl se hbitě;
oč básník lepší, krásu strh’ v kal bláta
za mrzký groš a luze světy zbájil.