Do stínu vlasů tvých svou hlavu skryji;
ty vlasy tvoje podobny jsou moři,
jak vlny jsou, když v ně má dlaň se boří,
jak vlny v mramor tvojich boků bijí.
Jich vůní zpit se v ony kraje vžiji,
kde slunce snů mých v plné kráse hoří,
a duše má, z níž hned se světy noří,
se chví jak rosy krůpěj na liliji.
Teď poznávám, že dlouho bludem jata
všech věků putovala za modlami
má duše. Ty jsi pro vždy teď má svatá!
Mně jest jak barbaru, jenž myslí podlou
se v chrámu ptá, mám kleknout před svou modlou –
či vyloupat jí oči – drahokamy?