A vítr kvílí dál... Za okna záclonami
se bílý profil mih’, kdos ulicí se bral,
zřel záclon pohyby... Ach, sníti dva a sami...
a vítr kvílí dál.
A skřípl klíč. On vstoupil. Staří známí
jak sešli by se tu, on za ruku ji vzal,
jí zvolna rozpínal košilku s přestávkami.
Snad budou zardívat se cudné naše dámy,
snad budou omdlévat... Kde zůstal ideal?
Za její půjdu dál i jeho myšlenkami,
co vítr kvílí dál...