Zahučely staré sosny
na skalisku zdivočelém,
u studánky plané růže
zachvěly se tajným želem.
Vykopali cigánovi
hluboký hrob pod skalinou,
kolem hloh a ostružina
trny své i květy vinou.
A nad rovem ze zástupu
šepce jeden divná slova,
že jest plna trpké kletby
daleká pouť cigánova.
A ta dívka tmavých vlasů
na ňadra mu dala růži,
líp se to spí v tvrdé skále
nežli v zlatě – ve podruží.
A nejstarší s těmi slovy
do hrobu mu housle hodil:
„Ten, jehož jste pochovali,
třicet let nám vojevodil.
Jeho zrak – to orel v letu,
který krouží nad propastí,
jeho píseň – vůně lesů,
plná snů o dávné vlasti.
Jeho mysl – tvrdá skála,
srdce jeho – zlato ryzí;
teď však hrob mu zaházejte,
z paměti ať všechněm zmizí.“
Zakopali – zaházeli,
jen ty sosny nad ním lkaly,
když cigánů plaché kroky
v měkkém mechu umíraly.
Nad kamenem u studánky
křik a smích a dívčí zpěvy –
že tam leží mrtvý cigán,
kdož to ví, a kdož to zjeví?