Rád měsíc vidím, když na svojí dráze začíná u mne noční obcházku, na květech v okně, po zdi, na podlaze když rozhodí síť zlatých obrázků;
na paprslek svůj duši moji chytne a v usmívání dále zaměří, tu zastaví se – tam se mrakem kmitne jak dívčí čelo tmavou kadeří.
Ó jaký div, že zachvěly se tiše polibkem jeho moje fijaly že vůní, která z kalichů jim dýše, mé upomínky v píseň roztály,
v tu věčnou píseň, jež mi v duši zbyla, jak lidstvu zlaté ráje pověsti; – mně bylo, jak bys v skráň mne políbila a šeptala mi báje o štěstí.
Ten měsíc zná je. Nezkvete jich více pod sněžným čepcem horské chaloupky jak v duši mé, když líbal jsem tvé líce, neb oka tvého zíral do hloubky.
Nuž nediv se, že ve svém zpěvu prostém zas myslím na tě v svitu měsíce; on lásky naší jediným byl hostem a štěstí naše přál nám nejvíce.
On chodíval se denně na nás dívat a důvěrně nám hleděl v obličej, až v jeho svitu viděli jsme splývat k nám bůžků lásky dovádivý rej;
on, v objetí když košilka ti sjela, měl ramínko tvé za květ leknínu, a ve snu tom zář jeho stříbroskvělá tě vtkala celou světlých do stínů.
Svit jeho jako stonek lilijový se propletl tvým vlasem havraním, když studu nach jak motýl purpurový z tvé bledé tváře prchal ku skráním,
až mým polibkem zmizel vyplašený a tys mi klesla v první objetí, on v palác víl proměnil strop i stěny a celý život v bajku pro děti!...
A když tak náhle zhaslo štěstí naše, když místo blaha – slzy ve zraku, on díval se k nám bojácně a plaše a raději se ztopil ve mraku.
Tak osaměl jsem. Jeseň táhla polem a svadlý list mým krokem zašustil... Ó s láskou tvojí, vyznávám to s bolem, i dobrý anděl můj mne opustil!
Vím dobře, vím, že pohádka to stará, však milá mi jak vůně fialy, při jejímž dechu ve soumraku jara mé upomínky v píseň roztály;
nuž, ať jen hraje v noční ticho dumné i v pusté moje žití bez lásky! – Ty, měsíci, však ještě počkej u mne a kresli dál své zlaté obrázky!
Cookies on Poetry Cove