Sedí Merlín ve své skalní sluji, kolem něho šumí staré lesy, nad hlavou mu šedé mraky táhnou, v dálku táhnou a se nezastaví.
Sedí Merlín, zírá okem věštce ve přírody tajné živobytí: jak sní kámen v úžlabině skalní, zrají klasy, meruňka jak rdí se,
zírá v porod, vzrůst a umírání, zírá stále, usmívá se tiše, neboť všecko jest a trvá láskou. Padla rána na korové dvéře
jeho chatky, slyšeti ruch kroků, rychlý dech jak v spěchu, mezi dveřmi zlatovlasá objeví se dívka; chvíli váhá a pak přímo starci
ku nohoum se vrhne na mech hebký, štká a pláče, ruce k němu zvedá. Starý Merlín zamračeně zprvu na ni patří vyrušen v svých dumách,
ale vida vzácnou její krásu v úsměv zladí vrásky svojí tváře. Zvedne ji a přívětivě praví: „Bez bázně rci, co si přeješ, dítě?“
„Hynu láskou, moudrý čaroději, miluju, však vím, že beznadějně. Je to pravda, přiznávám se v studu, dosti slastí dala mi juž láska:
scházívali jsme se každé noci, líbali se často při měsíci, že nám zlaté hvězdy záviděly. Je to pravda, přiznávám se v plesu,
miluji a jsem též milována: bezdných slastí číši ku mým rtům sklonil hoch můj každým slovem lásky, každým stiskem ruky, obejmutím.
Však též pravda, přiznávám se v bolu, mraky hrozí slunci naší lásky, její ručej, tekoucí dřív luhem sladkých tužeb mezi květy štěstí,
teď se v propasť beznaděje kácí. Hynu láskou, nevím sobě rady – pomoz, pomoz, moudrý čaroději!“ Zamyslil se chvíli starý Merlín,
usmál se, jak bylo jeho zvykem, změřil dívku od hlavy až k patě a zas ústa roztála mu v úsměv. Spozoroval ve vrkočích dívky,
v neladu jež jako zlatým rámcem líbaly jí ramena i šíji, růžový on spozoroval lístek, malý lístek – co být mohlo na něm!
Ale Merlín kynul pouze hlavou, pohladil svou stříbrolesklou bradu a pak pravil přívětivým hlasem: „Třeba chvíli sečkat, milé dítě,
abych nahled’ ve zrcadlo tajné tajných kouzel a budoucí věštby. Odstup zatím do postranní jizby, nedívej se skulinami dveří,
ticha buď, ba nezavzdechni ani, čekej, dokud nepřijdu sám pro tě.“ Po těch slovech za ruku ji ujal, v jizbu zaved’ a sám navrátil se,
used’ zase na své staré místo a zas zíral ve přírody život, porod všeho, vzrůst i umírání, a zas tiše usmíval se vida,
kterak všecko jest a trvá láskou. Padla rána na korové dvéře, zase v trávě slyšeti ruch kroků, mezi dveřmi objevil se mladík,
udýchán byl dlouhou cestou v horách. Chvíli váhal a pak přímo starce za mozolnou, starou chopil ruku, s povzdechem pak smutným pravil k němu:
„Pomoz, pomoz, dobrý čaroději! Poslyš, jaká potkala mne rána, vyslechni mne a pak poraď moudře! Žiju panoš u králova dvora;
král mne zvláštní obdařuje přízní, neb mi svěřil střežiti keř růží, zvláštní keř, jenž nejmilejší jemu ve královských rozsáhlých je sadech.
Divný keř to: bez trní má proutí a vždy přes noc v smaragdovém listí kolik listů, rozvine se poupat také barvy, že kraj celý kolem
stojí v nachu jako v jedné záři, také vůně, na hodinu cesty, že vzduch dýše sladkou její ambrou. Vzal jsem luk a ostré svoje šípy
a stál věrně stráž jsem noci první a stál věrně druhé noci rovněž; aj tu třetí dostavil se škůdce, chtěl jsem střelit, – luk mně z ruky vypad’,
chtěl jsem mířit, – zrak byl oslněný, chtěl jsem volat, – na rtu mřelo slovo. U keře jsem pěknou viděl dívku, zlatovlasou, v dlouhém, bílém šatě,
spanilou tak, že před její krásou zářné růže skláněly své hlavy, bledly, vadly, ztrácejíce vůni. Ale co mi růže! – čarovnější
já směl růži vinout ku svým ňadrům, líbat ji a klásti její hlavu, zářnou hlavu na svá ňadra věrná. Chodila tak denně v noci k růžím,
vždy mne našla a vždy beze moci byl můj luk i ostré moje šípy. Nevíš, kterak jsme se milovali, líbali se často při měsíci,
až nám zlaté záviděly hvězdy. Růže vadly; – král se horšil denně, nám však v štěstí ubíhaly noci. Náhle ona v slzách se mi vyzná,
že je matkou, – a co horší ještě, – krále dceruška má milá. Co teď počít, hynem v beznaději, pomoz, pomoz, čaroději moudrý!“
Zamyslil se chvíli starý Merlín, usmál se, jak bylo jeho zvykem, za pravici ujal potom hocha, ved’ ho v pravo do postranní jizby,
napomínal, by ho nenapadlo dívati se dveří skulinami, ani volat, ani povzdechnouti, dokud sám by jeho nevyvedl.
Na to used’ na své staré místo, a zas zíral ve přírody žití, v porod všeho, vzrůst i umírání, a dle zvyku usmíval se vida,
kterak všecko jest a trvá láskou. Padla rána na korové dvéře, pádné kroky, – mezi dveřmi stojí jako obr říše té král statný.
Zamračený jako dub, jenž dumá na skalisku v podzimkové mlze – vstoupí, sotva hrdě kyne hlavou a k Merlínu hovoří jak bouře:
„Jdu na radu, chytrý čaroději! Praví se, že zrcadlo máš tajné, že víš vše, co bylo, je a bude. Nuže poslyš, co se přihodilo:
v mojich sadech růžový keř roste, divuhodný, jakých není v světě, a mně ze všech keřů nejmilejší; plameny jsou velké jeho květy,
vůně jeho nektar, med i ambra; každou nocí, co má lístků svěžích, tolik k ránu otevře se poupat. Stanovil jsem strážce tomu keři,
hocha, jehož vychoval jsem sobě, přísahat že chtěl jsem v jeho věrnost. Avšak marná stráž, – keř denně chřadne, růží míň a menší vůně na něm.
Nepokojný sám nemoha usnout na pavillon do zahrady vejdu a tu vidím, sotva věřím očím, strážce růží pod keřem jak sedí,
na klín dívky klade hlavu svoji, líbají se, laškují a smějí, a keř růží celý pomačkaný v klín jim hází lupenů svých deště.
Tasím meč a běžím z pavillonu: ale než jsem obejít moh’ hradby, zmizeli; – po strážci ani stopy, a keř růží umírá a vadne.
Merlíne, tvůj věhlas všude známý přilákal mne v tvoje skalné hnízdo, poraď rychle, pomoz, odměním se jako král a příznivec tvůj dávný!“
Zamyslil se chvíli starý Merlín, usmál se, jak bylo jeho zvykem, pak se vzchopil, stoup’ do středu jizby, roztáh’ v levo, v pravo ruce svoje:
„Vystupte a nebojte se, děti!“ zavolal a z jizby po levici vyved’ hocha, strážce keře růží, a pak z druhé jizby po pravici
vyved’ bledou, chvějící se dívku, s lístkem růže ve vrkočích zlatých. „Blesky boží!“ zahřměl král, „má dcera!“ a meč tasil, chtěl se vrhnout na ně,
ale Merlín napřáh’ silné páže, rostl celý jako v nekonečnost, blesk za bleskem sršel jemu z očí, vous se čeřil jako vlna moře
a hlas jeho – padající vody: „Zaraz, smělče, padni na kolena a cti v prachu tajuplný zákon přírody, všech velemoudré matky.
Rychle, rychle požehnej svým dětem a pak pevně slovu mému uvěř: vyplníš-li toto přání moje, novým leskem růžový keř zkvete
jsa jen symbol rodu královského, neb tvá dcera pod srdcem již chová nad keř růží kouzelnější poupě. Požehnej jim, domů jdi a blaze
jako posud vládni svému lidu!“ Na kolenou leží dosud dívka chvějící se jako lístek jívy, panoš rovněž klesl k nohoum krále,
tento pustil meč a svoje ruce k požehnání rozpjal a pak přitisk’ ke svým ňadrům obě děti. Zamyšlen stál chvíli starý Merlín,
a když dívka jemu děkovala, z vlasů jejích vzal si na památku z růžového keře lístek malý, lístek, jenž jí utkvěl ve vrkočích
v noci blaha nyní bezedného. Sedí Merlín ve své skalní sluji, kolem něho šumí staré lesy, nad hlavou mu šedé mraky táhnou,
v dálku táhnou a se nezastaví. Sedí Merlín, zírá okem věštce ve přírody tajné živobytí, jak sní kámen v úžlabině skalní,
zrají klasy, meruňka jak rdí se; zírá v porod, vzrůst i umírání, zírá stále, usmívá se tiše, nebo všecko jest a trvá láskou.
Cookies on Poetry Cove