Čím bychom jen byli
bez té trochy touhy,
bez mízy a síly
jak by život dlouhý
vlek se v nudě marné
v tísni, práci parné!
Čím bychom jen byli
bez té touhy!
Kde se v duši vzala
chudobka jak prostá?
Ta ji uvítala
rajského jak hosta.
Hned jí rostla křídla,
vážkou v žití zřídla
povzletem se vzpjala,
škrabošek si brala
různých do sta.
Po něčem jen toužit
jest již důvod k žití,
někam vždy se hroužit,
z nových zdrojů píti,
z Park spuchřelých nití
nové klubko víti,
nový svit vždy chytat,
nový máj s ním vítat,
jest mlád býti!
Toto věčné mládí
jest jen dítě touhy,
jež vše v pohyb zladí
v celý život dlouhý;
kouzlo, taj to všeho
kosmu nesměrného,
studna věčně živá,
odkud neubývá
vláhy, rosy, many,
vzlet, jímž dojdem k cíli,
vrchol svrchovaný,
triumf touhy!