V skal tvrdých hrudi gnom se vždy trudí, v azuru nebes veselá do dálky těká libela.
V skal tvrdých hrudi všecko tam studí, tam noc a stín, píseň i čin.
Píseň se taví na pouhý vzdech, čin láká, však znaví v poslední dech.
V azuru nebes veselá do dálky těká libela. Ký výhled šírý! Tam řeky víry!
Tam zeleň luk! Tam píseň ptačí, v které se stáčí vše ve souzvuk.
Tam z kytek stromů střechy ční domů, věž, bílý bod, vše jiskří a hárá
pohádkou jara o závod. Ve skalin hrudi gnom se jen trudí.
Na čapku svou připjal si drahokam, lampičku tmou, aby tak nebyl sám;
drahokam svítí nad topas a gnom se řítí v hloub za ním v ráz.
Jaké to boje v škváry a sloje, jaká to žízeň, snaha a trýzeň,
nežli z tmy skal démant mu vzplál. V azuru nebes veselá do dálky těká libela;
shon to a spěch, ty démanty nese, jak vzduchem se třese, svých na křídlech.
Světlo tam loká, vše paví oka, jež hostí břeh, kolem ní v shonu,
tisíce tonů, s tisícem ech. Ve skalní hrudi gnom dál se trudí
na čapce se svojí lampičkou; naposled znaven, pílí svou stráven vyjde ven na chvilku maličkou;
pod strom si lehne, hlavu v mech sehne na chvilku tak jen kratičkou. V tom safírová libela
se nad ním vzduchem zachvěla, stín její přes skráň se mu kmit', v něm drahokamů třpyt a gnom tu vážku chyt',
než dále letěla. Ji chyt' a v dlani měl, a podivem se chvěl, co v hloubi hledal tam,
ten jas a třpyt a plam, ten bájný drahokam na křídlech vážky hrá. Ó divná světla hra!
Zkad přichází, kam jde? Co ve hrudi skal hledal, gnom v dlani své teď shledal, to volně lítá zde...
a ještě vzdušnější, o kolik krásnější! A gnomovi spadla slza s řas, týž drahokam a tentýž jas!
Cookies on Poetry Cove