Tak bába jednou dětem vyprávěla:
„To bylo jako dnes, tak rázem ztměla
se naše milá jizba dřevěná,
mrak černý jako příkrov v okně stanul
a zadunělo a blesk mnohý vzplanul
a bouře létla krajem příšerná.
A co jsem se tak v temnu zamyslila,
již bouř se převalila.“
Jak často, bábo, již spíš dávno v hrobě,
jsem připomněl tu zkazku tvoji sobě!
Ach, kolikrát se stměla duše mi
a šlehl blesk, hrom duněl, vichr kvílil,
já chvěl se nevěda, že v tom jsem sílil,
pil úkoj, svěžest, dýchal růžemi,
jen krůpěj slzná těm se v kalich slila –
a bouř se převalila...