Já, osmi jenž jsem sloužil papežům,
o světa běhu leccos moh’ bych říci;
však neřeknu: Jsem pouhý svědek dějin,
ne soudcem v nich. Mně každý člověk jest
jak nápis na zdi z doby pravěku,
jenž má býti rozluštěn. – Já luštil jej,
jak doved’ jsem. I drobné rysy mnohé,
jež unikly by snadno jinému,
pod maskou žertu nakreslil jsem rád.
Já poznal svět i lidi, nádheru
zde klamnou všeho, lásku, nenávist
i cenu přátelství, jak nicotná,
i sladkost žen, ač v jádru hořké jsou,
jak děl již Šalamoun. To přešlo vše,
než nadál jsem se. Umru jistě stár,
já, mincí sběratel a nápisů,
a jistě dobrý otec dětí svých,
ať manželských, či nemanželských, všech.
Já, otrok péra, myšlenek však pán.
Však jedno vím, že v srdci do smrti
dvou obraz ponesu, jež viděl jsem
jak reky zmírat krátce za sebou.
Slul jeden Hus a druhý Jeroným,
a vůči nám všem světci byli oba.
Tu často ptám se přede tváří hvězd
a v tichu jitra, v noci mlčení,
jak my je soudit mohli? Záhada
to jako tisíc jiných; v středu jich
nám dlužno žít zde. Nemohu víc říci,
já, Poggio Bracciolini, Florenťan.