Jsi někdy supem, jenž s hor ledné šíje
se dolů snáší, v mlhu křídly bije,
až celé mračno rozvátého peří
v strž skalnou padá, jež se pod ním šeří,
jenž s hýkáním se na svou kořist řítí,
by jeho mláď krev čerstvou mohla píti
na útesu skal, tam, kde lovce noha
se neodváží v tesů bradla mnohá.
Jsi sovou jindy, která v rozvalině
v své civí díře meditujíc líně,
neb světla štítí se vše její dumy
jen mraků let, stavěkých sosen šumy,
pláč bystřeně, jež zalétá sem z dáli,
v sny její padá chycen mezi skály.
A jindy zase pěnička jsi malá,
jež k potoku se loukou zatoulala,
tu poskočí, tam zpěvný trylek tikne,
kterému ucho samotáře zvykne,
že druhého dne postrádal by vždycky
ten prostý hlásku spád a melodický,
co jeho mistr malý, jenž jej pouští,
se k vodě chýlí skrz blatouchů houští
a pije, perla s zobáčku mu splývá,
co s hledem díků k nebi zrak se dívá...