Když k zemi splývají s tmou noční stíny
a na předsíni venku v tichém ruchu
se ozývají vzdušné kroky duchů,
tu jak pláč vlny, tam jak povzdech třtiny;
kdy cítí duše osten staré viny,
kdy démon vášně slétá plaše k uchu,
krev žene k spánkům, sladkou něhy tuchu
v tluk srdce vlívá mroucí juž a líný:
Tu v opuštěných srdcí kalné tůni
se otvírá tvůj zpěv jak leknín bílý
s hvězd prašníky a dýše silnou vůní.
A darmo voláš: Zaplaň, zaplaň, Zoro!
Juž kolem tebe tančí mrtvé víly,
a jizbou vzdech zní táhlý: Leonoro!