Až přijdeš, Jeseni – teď, když se jaro směje,
kdy keř se šatí v květ, kdy v keři ptáče pěje
(snad los to člověka, že myslí vždycky jinam),
až přijdeš, Jeseni, já tobě připomínám,
že v jara počátku jsem myslil na tebe
a stejně roztoužen se díval do nebe,
kde přeletují teď a krouží vlaštovice.
Již brzy odletí... Oč nesplněných více
snů bude v srdci mém! – Tvé všecko listí svadlé
jim nevyrovná se... A jako ve zrcadle
zřít budu v tobě zas, co ztratil jsem v tom čase,
až přijdeš... Ale dřív to všecko prožít má se
a musí prožít se... a prožije se taky...
Ó, ruce zemdlené! Ó, pláčem rudé zraky!