Kol stráně měly sametový nádech,
mha v nekonečnou roztáhla je dál,
a příkopy jak v žlutých vodopádech
se listím tměly, jež tam vítr svál,
vzduchem se chvěla vůně dřímotná
a pustou cestou žena samotná
šla zvolna, suchou klesť na shrblých zádech...
Sem tam jen světélko se mihlo kvapem
a zhaslo, – stromy jako strašidla,
nám zdálo se, že po snech zvadlých šlapem
a po srdcích, jež záhy ustydla,
nás jalo mocně kouzlo jeseně
a zavzdychli jsme hlasně, zděšeně
tím čárem jati, který sotva chápem...
A když se v páře mihly věže města,
my rádi byli, domov teprv řek’
nám, jak je luzná podzimní ta cesta,
ty stíny, v listí šum a větrů jek,
jak milý je ten hovor v dvou neb třech
o lásce, umění a zašlých snech,
jak čas nás teprv, tím že letí, trestá!...