Ó hnijící a padající listí!
Fiólo srdce, kde jsou tvoje vůně?
Teď ve slzách se jen tvá bolest čistí,
to perly triumfů tvých ve koruně!
Teď víš, proč věčná touha v tobě stůně!
Jsi šklebem raněno i nenávistí,
tvá láska rovna zmírající luně,
Hór křídlo zvukem netopýřím svistí;
cos v duši chví se rovno puklé struně.
Teď víš, proč věčná touha v tobě stůně.
A jak se snují paprskové čistí,
sny sladké táhnou v kalné tvoje tůně;
však marno, po boji i po kořisti.
Žal sedí na tvé poesie trůně,
teď víš, proč věčná touha v tobě stůně!