Ó dlouhá, vlhká, zamlžená luka,
z nichž ocún jen se kalným okem dívá,
v nichž chodci pouze upomínka zpívá,
a parou dál jej duchů vodí ruka.
Vám ocún – chodci pouze lítost zbývá,
a nad vším jedna píseň truchlozvuká,
zpěv chřástala, co zvolna se kraj stmívá:
cos, jak jdeš, v srdci láme se a puká.
Jak úzkostlivě lnete ku obzoru!
Jak zachvívá se větrem zimomřivě
stvol přesličky, květ srdečníku bílý!
Tak v duši z dum a pochyb, snů a sporů
jen upomínky táhnou úzkostlivě,
bol starý lká, a mrtvá naděj kvílí...