To byla malá zátoka, kam loďkou jsme zabočili... Po hrázi pár kroků a stoleté nás přivítaly stromy, ve kruhu stojící jak bdělé stráže
mýtiny velké, sem tam prostoupené směsicí olšin, šípků, révy, chmele. Buk rozlehlý a stříbrolistý topol, pln rozsochatých haluzí a vrby
jak v smutku schýlené nad úzkou strouhou, jež v krajích tisíci se smála vrbic růžovým květem. V středu vlhká hlína, a jako kůže vysvlečených hadů
žní chmelných zbytky, ovětralé tyče tu na jehlance stály vyvršeny, o dubu mocné podepřeny větve, tam v neladu se rozházené tměly.
Tu půda sšlapaná, tam zelí, řípy se táhly ostrovy, tu zeleň šedá jak olivově lehce nadechnutá, tam ostře jedovatá, v proutí svlačců
se vily bílé zvonce plné rosy. A podjeseně táhnul smutný parfum jak z listí vadnoucího, z mokré hlíny, a z nahořklého balšámu, jímž plné
kol břehy byly. Odlehlý kout celý jak Paradou byl severní pln dechů a divné poesie umírání. Výš nad vrcholky rozsochatých stromů
jak stádo, jako velké karavany v dál putující oblaka se nesla, tu bílá jako ptáci pustin, šedá a namodralá, těžce fialová,
tu plná světla a tu plná deště a všecka plna podivného kouzla, jímž pouze jeseň mluví ku mdlé duši. Jak únava to na všem spočívalo
po práci odbyté, ne ona sytá, jež děkuje, že dílo s plným zdarem jest hotovo, však ona vyčítavá, jež ptá se proč a k čemu všecka práce?
Nač starý plod mře, aby nový povstal? Nač za letem se žene nová jeseň? Nač v změny spáru úpí svět a tvorstvo? A valná její olověná tíha
na duši klesla jako těžké mračno, zkad nechce, nechce, nechce spadnout krůpěj osvěžné vláhy, které zvolna táhne nad krajinou a v rýhy brázd jen hází
stín za stínem a odtáhne a zmizí. Stín v polích za ním, nikdy však stín z duše.
Cookies on Poetry Cove