Tak sami dva! Tak sami dva! Kol holé, udupané lány, mou ruku tiše tiskla tvá. Kraj prázdný na vše strany,
strniště v pravo, v levo též, kdes v dálce v páře města věž, cos jako parčík na obzoru, v té pláni, kde stoh dělá horu.
Za stohem nízký panský dvůr, já cítil chlévů výdech sytý, kol hrabal zpelichaný kur; přes nízké staveb štíty
tak divně láká stromů směs, pár kaštanů nám zdá se les, pod nimi v skromném stínu spolu se tulí lavic pár a stolů.
Tam usedli jsme; do duší nám vpadla jemná hudba tichá, pod jabloní a pod hruší ji jeseň v nitra dýchá.
Ó, pouze jeseň zpěv ten zná, to hudba sladká, líbezná, půl smíru v ní, půl resignace a do duší se vlévá sladce.
Z těch různých kolem aromat, zde z všeho vadnoucího listí cos volá sladce usnout, spát! však dříve spolu čísti
tu parnou léta kroniku, kde růží žeh, zpěv slavíků, kde fontánu trysk, paží ovál o lásce tolik vypravoval.
Nám vypravuje znova dál, neb píseň ta jest věčně nová. Já v oko tvé se zadíval a neměl zase slova.
V poledním slunci voněl stoh, na silnici kdes hvízdal hoch, banální jeho hvizdot ruší tu tichou hudbu našich duší.
Tak rovněž drsná skutečnost se v naše sny a dumy vtírá. Buď píseň moje vzdušný most, jímž v duše vchází víra,
že to, co v srdcích věčné jest, výš tíhne v oblast zářných hvězd, se zmásti prosou žití nedá, leč stále výš svou peruť zvedá.
Tu hořkou vůni jeseně jsme oba zamknuli v svá nitra; nám bylo ticho, blaženě, mžik ovlád’ vše! – Co dnes a zítra?
Mou ruku pevně tiskla tvá. Tak sami dva, tak sami dva jsme z eklogy té v koutek ztmělý se vlastních duší zahleděli.
Cookies on Poetry Cove