Nad tichou zemí zářné slunce stojí
a zlatým paprskem se dívá v lesy,
jak příroda si pomalu hrob strojí
v pavouků vláknech, v listí pestré směsi.
Mně pod oknem keř růží znova zkvetá;
hle, motýl k němu ještě zalet’ bílý;
snad poslední to pozdravení leta,
snad poslední to úsměv u mohyly!
Na holých kmenech plné hrozny vína
se v zlaté pýše svojí sluní klidně,
v nich na svou mladost zem’ se rozpomíná
a vzpomínkou tou usmívá se vlídně.
A lehce slunce šípem poraněno
do svadlé trávy jab’ko s větví padá,
v něm poslední svou obět a své věno
strom na ňadra své věčné matky skládá.
Sním u okna a vidím ptactvo tažné,
niv lesk i barvy tknuté umíráním,
třpyt vln i chvat, v azuru slunce vlažné,
a vidím vše a sotva slze bráním.
A jest mi, jak bych s myslí rozechvělou
měl toto vše v své nitro uzavříti,
bych přírodu v své hrudi nosil celou,
až přijde stáří, tato zima žití!
Až přijde pro mne chvíle umírání,
bych lehčeji moh’ v divém roztoužení
na ňadra matky s jasnou klesnout skrání,
juž v sobě splniv nové narození!