Do mírných tónů barev zladěných
rudého vína, do brčálu chmele
zří klidně trosky bohů kamenných,
jimž babí léto stříbrnou tkáň stele
do šatů řas i v nahé vděky směle...
Již pozdní podzim do krajiny dých’.
Spí v klidu všecko – listí zcuchané
i barokové na terase vázy,
i lomenice zámku zdeptané
pod vichru cvalem, za jichž okraj hází
žeň zvadlých listů ze stromů i mlází,
jak v zlato ty, v měď ony tepané.
Mdlé, líné slunce jde jak po špičkách,
plá tříští pavučin, cos píše v písek,
tu dřínu lístky podmaluje v nach,
v žluť bledou padající lupen lísek.
Hlas ave poledního z dálných vísek
se tlumí v bílých vše hltících mhách!
Zde dlouho zasnít se – jest rozkoší.
Ó, zašlých lásek milé vzpomínání!
A severák park jestli zpustoší,
cos utkví z vznětů všech i horování
na prsech Pomony, na Fauna skráni,
jichž na zbořené zdi sní sousoší...