Je tady už? Znám toho kmeta,
ke krbu usedl k nám blíž,
kol bledých skrání jemu zkvétá
ocúnů jedovatá číš.
To má být konec? Zapomnění?
Na sebe zříme jako v snách,
on vzpomíná mi louky v snění,
kde stíny táhnou ve mlhách.
To má být konec? Pravím k sobě,
což octl jsem se u vrátek,
kde štvaná noha klesá v mdlobě
si lhouc, že hrob zas počátek?
Dí vlídně kmet: „V tom koloběhu
jsem přišel, bych ti připomněl,
když v duši květ, čím trocha sněhu
na skráních?“ – Řek’ a dále šel.