Já pouze jednou viděl jsem jej v žití,
byl plný života a plný síly,
vlast pozdravil po dlouhých, těžkých letech
a v jeho očích chvěl se divný odlesk
niv zámořských a velké, volné vlasti.
K nám vrátil se a chtěl zde kosti složit
pln velkých myšlének a zkušeností,
muž celý, zralý, tvrdý jako žula
a praktický, jenž počítal jen s fakty.
Chtěl mnoho zde, jak věděl a sám zkusil,
a celou budovu tu jeho žití
v hrob sklátil podpis – odepřený podpis.
Já nemám práva, někoho zde vinit;
však jedno bodá mne, ten krátký podpis,
jenž odepřen za celé lidské žití,
jež dobré bylo v úmyslech i snahách,
v té práci, bdění, sterém odříkání,
v těch cestách přes ocean a v té lásce
ku staré vlasti – že můž’ pouhý podpis,
či lepé prosté jeho odřeknutí,
být prahem k životu anebo k smrti,
to dojalo mne hluboko, až k slzám.
Tak umřel v cizině, pochován doma
na ňadrech matky, po které tak toužil,
v hrob předčasně sklán pro ten pouhý podpis,
líp, pro podpisu toho odepření...
Ach, jací otroci jsme! – „Ave Caesar!“