Ne lesk, ne záře... Byl to svit jen tichý
dne podzimního, kdy vzduch tak je vlahý,
mhou kdy se lesknou polí dálné líchy.
Tak dojaly mne její tiché tahy.
Ne smích, ne hovor... Byl to šept jen matný,
jak velký les bys viděl na obzoru
bez hnutí v dálce stát, a přece chvatný
dech větru rozvlní ho k rozhovoru.
Ne smrť, ne život... Ale mezi nimi
vždy stejné chvění hluboké a smělé
jí hrálo rty, polibky znavenými,
jí stálo psáno na tom bledém čele.
A její duše v jeseň louka snivá,
kde v rose, kdybys hledal i den celý,
květ sedmikrásy scuchán jen se skrývá
na krajích svých tak divně zkrvavělý.