Šum ve vršcích topolů,
jemný větřík sotva dýchá,
ve dojemném hlaholu
zní to jako hudba tichá.
Šumí to a přestává,
tichne to a roste zase –
píseň dlouhá, dumavá,
vzdechy, šepty mnohohlasé!
Jak to hraje v topolech,
stín za stínem dolů splývá,
hudba, stín a jas a vzdech:
tvoje tvář mi z všeho kývá.
Tvoje drahá, bledá tvář
i ten úsměv sladký, svěží
a já cítím v srdci zář,
jež tam v dálných polích leží...