Mračíte se, staré hvozdy,
nad krajinou naší?
Kam jste daly žluvy, drozdy?
Sekera je plaší;
pod ní staré dřevo padá,
nad ním ale zeleň mladá
raší.
Věčný zákon – cos tu stlívá,
znovu se cos rodí,
žežhulka, host pozdní, zpívá,
i když v mlhách brodí
hřebeny se táhlých strání,
po nichž duch, jenž Čechy chrání,
chodí.
Vidím jej, jak vážně kráčí,
Svatobor slul dědu,
rosou vlhkou svůj plášť máčí
ve balvanů středu;
slzu bolu zmáčkne v líci,
zastaví se nad Sušicí
v sledu.
Našich dědů duchu strážný,
při nás buď i příště!
Skloněn, zadumán i vážný
tam, kde pohřebiště
černá se, kde sosna zpívá,
kde se i v kmen zdravý vrývá
klíště.
Klíště zhoubné, krev jež pije
Šumavěnky dětí,
klíště zrady, zmar jež sije,
cizáctvím v kraj letí;
sežehni je, duchu vlasti,
znič je v dřeni, znič je v chrastí
snětí!
Zjasněte se, staré hvozdy,
nad krajinou naší!
Vzkřiste zmlklé žluvy, drozdy,
sekera jež plaší!
Zahoř, starý Svatobore!
Mízu cítím, v prsti choré
raší!