Pár pouze uhlem čar – a profil měkký
zde rýsuje se s celou poesií,
ty kštice luzně se kol skrání vijí,
šat halí spíš, než odkrýval by vděky.
Však oko do vln Acherontské řeky
se ztápí, honíc jakous utopii,
a fantomy, sny, chimery v něm míjí,
těm osten chtíčů a těm bolů léky.
A ptáš se sám, zda mohla vše to nésti
ta divná, prostá tváře ve výrazu,
zda mohla vším tak zářiti a kvésti?
Či genius i v ní promítal sebe
v svých metamorfos varu bod i mrazu,
v ni zaklel i to, co jej nejvíc střebe?