Tak v mysli kudrlinky spisů tvých
jsem čekal junáka, kterému v zraky
se skrylo hejno Satyrů, jenž v mraky
své doby žert slal i cynický smích;
jenž vějíř tu, tam rukavičku zdvih’
a čepel křížil pro vtip ledajaký –
však hastroše zřím, aby plašil ptáky,
spíš z rámce hledí na mne bledý mnich.
Tvář zubožená smutně vášní zryta,
zrak vyhaslý a v retů koutku křiví
se jako hádě ironie skryta.
A výraz celku truchlý tak a snivý
nad moralisty kázání líp hlásá:
jak prchá rozkoš, jak lhát umí krása.