Naslouchá v dálku... Ruka smyčec třímá, snad bdělé ucho slední záchvěv chytá sladkého tónu a jím opojené na nový čeká, jenž až dosud dřímá
v kolébce houslí, či se kdesi kmitá na vlnách ticha v dálce zamlžené, než s druhým spojí jej dlaň hudce hbitá? V té póse mezi dvěma pasážemi
chyt mistrův štětec junnou tvář a snivou, ta s rámce na tě jak s otázkou zírá. Jak výmluvný jest úzký ret a němý, ó jistě tónu bouř zná krotit divou
ta dlaň, jež energicky smyčec svírá, by vyzněla jen v melodii tklivou. To sladká chvíle! – Dovol, hudče mladý, duch jehož za tónem let, jenž se ztrácí,
ji vyplniti hudbou mojí sloky. I já mám v duši tónů vodopády jak ty v svých strunách, nejeden z nich vrací se zpátky nevolán, jak duchů kroky
se chvějí, v neurčité meditací. Tak hudba s štětcem v souzvuk se tu pojí; kol tváře hocha ona tiše letí, ji štětec maluje ve hudce zjevu;
z všech linií a barev kol se rojí, že slovo váhá, býti v spolku třetí, a přidat notu k líbeznému zpěvu, jenž z mládí dnů zní v sluch mi po paměti.
Co hudba dí, co štětec napovídá, jak málomocné bývá stihnout slovo! To za nimi vždy v dálce kulhat bude, ač žárlivě vše taje hlubin hlídá,
cos věší se naň, těžší nad olovo, a vyzní, musí-li již, mdlé a chudé, ne srdce jak je střehlo básníkovo. On krví svou je živil, aby zkvětlo
jak tón, jak malba, ale když má z kukle jak motýl vzletět zářící a lesklý, zas líně housenka se plíží v světlo, v té bouři citů z nenadání shluklé,
z těch slz, jež ohněm v zřítelnici bleskly, zní chabě požárem jak zvony puklé. A sestrám opět záviděti musí; ty jásají a kvílí, letí vírem,
všech srdce podmaní a zkolébají v sny mystické... Cos vždycky slovo dusí nad paletou tak jako nad klavírem, kde duchů prsty malují a hrají,
by okřál duch zas edenských niv mírem. Neznámé světy z obou těch se noří, kde slovo přibijí vždy jednou ranou určitý pojem. V malbě, v hudby znění
lze vykoupati srdce jako v moři; však slova jako živé rány planou, myšlenka z nich jak Medusa se cení, v boj nový ženouc mysl jak laň štvanou.
Pro záchvěvy ty jemné, etherické, v nichž s duchy mluví duch, jak vážky hravé jež ulétají, pro ty má řeč naše jen hrubé provazy, zdi kyklopické
vždy staví pro sny, které, sylfy smavé, jen mihnou se a unikají plaše, a nejsou víc, jak ret k nim řekne: Ave! To cítil jsem zas a to chtěl jsem říci
se zahleděv na obraz Raffaella, jenž hudbou mluví, starou kletbu slova, pod níž jak titani jsme vzdorující, jimž příliš velká tíže drtí čela.
Jest vysloveno! – Vztáhni ruku znova, dál, hochu, hraj! – Má ústa oněměla...
Cookies on Poetry Cove