Na svém kříži visíš s přísnou velebou,
zatemnělé slunce pouze nad tebou.
Visíš v agonie muce
a jen ruce,
zoufalé se ruce zdola k Tobě pnou.
Ruce bílé, krásné s šperkem prstenů,
ruce tvrdé, hrubé jako z kamenů,
ruce mužů, žen a dětí,
v změti, spleti
spínají se k Tobě, k lásky pramenu!
A Ty visíš tiše, kolem stín a tmáň.
Věří, že jsi Bohem. – Přibita je dlaň,
stydne v agonie muce
a ty ruce
nezachytí, nepozvedne. Zsinala již skráň.
Čí je osud horší, zda těch trpících,
chytajících kříž Tvůj v bouře vichřicích?
čili Tvůj, jenž v hluché noci
nemáš moci
vznést jich k sobě ze všech trudů zlých?