Od brány městské jejich alej tmavá se polokruhem táhne do polí, svit slunce zlatou třísní obetkává jich košaté a družné vrcholy.
Jich kmeny staré jsou a rozbrázděné, leč míza živá proudí ve hrudi, jak vějíře se listí jejich klene do vzduchu, jaro když se probudí.
Na větvích bezlistých ve azur svítí jich květů silné, mastné pupeny a brzy v bledých listech se to nítí, tu rudé a tam bílé plameny.
Pod nimi život bují mnohotvárný, vždy jiný večer, jiný za jitra, ať slunce sálá s oblohy v den parný, ať hvězdy snílkům hledí do nitra.
Mlíkařčin vozík nejdřív jimi jede, jak vyplazuje jazyk černý pes! kramáři pozděj’ v jitra páře šedé a hokyň, prodavaček pestrá směs.
Ryk bubnů zazní pak a polnic břesky, šik vojínů se žene k cvičení, na bodákách jim hrají slunce lesky, tlum vrabců směje se jim v lupení.
A školák mnohý, jenž uprchl nudě a vedru třídy, vesel za nimi; kmen stromu zatím slunce barví rudě a hraje v snětích svity zlatými.
Je deset hodin – alej prázdna chvíli, jen vrabců pokřik vzduchem proletí, na keřích u silnice prach je bílý, zde svěžest s chladem v ticha objetí.
Dva pensisté tam zvolna šedovlasí se blíží denně v stejné hodince, na lavičku si sednou, staré časy pak probírají v svojí vzpomínce.
Kněz vážně přejde, čte v svém breviáři, jak chodbou chrámu kráčí v úpalu, květ po květu a stín se zlatou září do knihy padají mu pomalu.
Pak ticho polední je. Vrabci pouze na zlatém písku mají siestu, tu popelí se polem v suché strouze, tam pro drobty si skáčí na cestu.
Po čtvrté náhle řada ekypáží kol zahlučí a jiný začne ruch, dav procházečů do sebe teď vráží, smích, hovor, vozků pokřik plní vzduch.
Tu žebrák nastavuje klobouk starý, tam kolovrátek skřípá zoufale, nad městem šedé vystupují páry a slunce spat jde v mlhy úvale.
V té chvíli šera pouze milující se míhají tou stmělou alejí; ó co tu přísah, šeptů při měsíci, co polibků a snů a nadějí!
Pak ještě pozděj chodec osamělý, snad bludný snílek, básník, samotář – a prázdno juž – klín jejich zeje stmělý, jen krovy hvězdná probleskuje zář.
Tak chodí to, ať jaro usmívá se, ať léto žhne, ať jeseň truchlí v mhách, tep žití městského zde v každém čase, svou ozvěnu má ve všech hodinách.
Ó stromy, zpěvní svědci této vřavy, kus žití s vámi jednou klesne v zmar, co přeletí zim kolem vaší hlavy, co zulíbá vás usmívavých jar!
To všecko, všední hovor, shon a tíseň, vzdech bídy, polibků zvuk, dívčí smích, vám spěje listím jako známá píseň a utkvělo vám pro vždy v haluzích!
Cookies on Poetry Cove