Nu dočkal jsem se; – i mé snopy
hle, v řadách pohromadě stojí!
Ve zlato klasů zrak se topí
a nechť i koukol s chrpou rojí
se mezi stébly nejeden:
klas těžký – boj a vážná práce,
květ lehký, jenž se směje sladce, –
toť přelud, pohádka a sen.
A teprv obé život spolu,
tak myslil jsem to od jakživa
a zas to cítím v sladkém bolu,
když zrak se na ty snopy dívá.
Můj bože, jaký byl to ples,
když s prvním vozem jel jsem domů!
Teď já i svět jsme zvykli tomu
a lhostejni jsme oba dnes.
Já doufal víc – svět víc snad žádal,
je těžko sílu svoji měřit;
svět myslil, letím, když jsem padal,
já letěl, svět zas nechtěl věřit –
tak zřídka jsme si přišli vstříc!
Leč, co chce zas ta stará rána?
Má žatva juž je dokonána
a změniti juž nelze nic!
Kdo chceš, v mých snopů sedni stínu
a v dumě s přimhouřeným zrakem
s mou chrpou a koukolem v klínu,
s mou podléštkou a vlčím mákem
v svět jiný zaleť na chvíli!
Dél netrvá to lidské štěstí,
než s jitrocele mohou snésti
se v další let dva motýli!
Já zatím státi budu stranou
a pečlivě se dívat kolem,
tou nivou záštím udupanou,
tím kamení tak plným polem,
zda jeseně by v okrasu
květ aspoň jeden netrysk’ z půdy,
bych utrh’ jej a slední, chudý
jej tobě vpletl do vlasů!