Jak vichr bouřil celou noc dnes,
jakoby z celého světa sem snes’
na křídlech svých bolest a bídu;
to bylo úpění, štkání a vzdech,
až úzkosti mráz mi šel po zádech,
já nemohl najíti klidu.
Trpících, mroucích nářek a žal
v tom svíjel se, čemu jsem naslouchal,
v té hrozné Erebu básni,
leč sám, když v taj ten vnikl jsem hloub,
pot na čele a zrak obrácen v sloup,
já v bolu tom cítil – jen vlastní.