Již dozněl potlesk davu. Hřál mou duši
jak doušek chladivý po žáru vedra;
však ve úkrytu, v taji ona tuší,
co zítra již mi ruka jiná, štědrá
na hlavu urážek a hany vsype,
jak v prach mne zdeptá stará závist, záští
a „dobrých přátel“ výtky. – Leť, ó šípe,
a raň mne za to! Aspoň v rovnováze
se octnou hana s chválou. V klidu plášti
vše očekávám, věda, v žití dráze
to nejde jinak, změna v život líný,
po lístkách lauru močály bříst špíny
a v nový vzlet spět s rozbodanou skrání.
Já musil myslit staré na hodiny,
z nichž skoro každá citlivou hruď raní,
však slední zabíjí. Též přijde jednou!
Nuž ať se ruce s kamením již zvednou,
těch bylo víc, z nichž pučely mi růže.
Vsled každý dělá jedině, co může,
ni Simson více nemoh’, rek mé báje.
Tak mezi oslavou a mezi hanou
dál půjdu cestou svojí vykázanou,
snad mezi oběma již pravda zraje.