Ó, kdo by ještě nyní myslet směl, že posledním byl Brutus Římanem! Ó, kdo by ještě nyní nechápal po přečtení tvých veršů kouzelných
(jichž trpké jádro v ladné skořápce dřív ducha jme, než oku lahodí), to bohorovné svaté nadšení, ten stoicimus hrdý, nesklonný,
jímž vedený otevřel Seneka své žíly jako tajné průchody, by jimi projít mohl smělý duch buď v blaženost tak sladce touženou,
buď v strašné nic, však stejně vítané. Ó, kdo by teď nedoved ocenit tu kletbu žití trpkou, odvěkou, ty hořké slzy v taji roněné,
ty vzdechy mrazné, smíchy líčené, ty vrásky tiché, které na čele, však hlubší v duši ryjí bludiště! A všecko to, ty muky, strádání
i práce pot, jímž z dneška na zítřek svůj udržujem život zbytečný, zač je to vše, za jakou odměnu? Ó, netrhej tu smavou škrabošku
si s tváře, kterou zovem nadějí! Ó, nebeř chromci berlu poslední, již vírou zvala předků prostota! Ó, nebeř slepci matné světýlko,
jež láskou zváno v světa oboru, svým blahodárným teplem působí to v srdcích, co slunce v květinách! Ó, nevyškrab to matné pozlátko,
jež přilepil si člověk na čelo a jemuž říká „vládnu přírodou“! A chceš-li blaho mít – ať vylhané – neb na skutečné věří blázen jen –
tož věř v ty hvězdy, byť i nejisté, byť nevyzpytné v drahách klamavých, však přece milé v sladkém záření a nezbytné v života žaláři;
věř v oněch ideálů velebnost, jež člověk vztyčil v zenit tužeb svých, jež asi božstvím nazval tenkráte, kdy pojmu Boha sám stál nejblíže.
Věř v občanskou ctnost, v lásku k otčině, věř v sílu muže, ženy nevinu, věř v přímost soudců, v pěvců nadšení, věř v svatost dětí, v starců zkušenost;
a víra sval tvůj v boji otuží, naděj ti podá pevný luk a štít, a láska zde ti nebe nahradí, boj dovede tě k branám mohyly
a utrpení skráň tvou ovije i šediny tvé slávy paprskem! Leč jestli kdy na temných křižovatkách a v labyrintu lidských nadějí
ses přidal k oněm padlým titánům, heroům lidstva, velkým v útrapách, již ke všemu, co se jim namane, hned staví „proč“ otázky palčivé,
již v sporu s Bohem, s vlastním citem svým a se zděděným světa pořádkem i přírodě i nebi vzdorují: pak, jak jsi velkým v ducha povzletu,
tak malým budeš na kolbišti žití! Tu připrav se, že jméno tvé a čest se stanou terčem choutek nestoudných, že farizejů jedovatý škleb
rozbode hruď tvou ostnem pomluvy, vyrve ti dítě i choť od srdce a hrob ti upře s vřelou vzpomínkou. Pak v říších ducha temných, dalekých,
ty bloudit budeš v mukách sám a sám jak padlý anděl v mukách Gehenny! A přec jen ty jsi – hořké uznání! – jediný pravdu našel z tisíců,
byť v mlhách jen, byť třeba strašlivou! Však trp, jen trp, tak sláva Byronu, tak zhynuvšímu v mukách Pascalu i tobě jednou musí vzejít – světlo!
Cookies on Poetry Cove