Jak opět k tobě
po novém vyslechnutí,
ó dive, patřím!
Mně jest, jak Jemu bylo,
když chtěl, však nemoh’
zřít ve tvář Zeměduchu,
ač v hloubi cítil
tu majestátní sílu
zjevení!
Ach, zjevením jest vždycky
každé arcidílo,
v něm snáší se k nám Božství,
v něm hovoří k nám Nadšení a Velkost
i Láska;
co před ním prchá plaše,
„to, co nás tísní všecky“,
jak sám jsi pravil, – „všednost“.
V mé duši doznívají
velebné tóny všecky,
jen duše má se chvěje,
co s výše hlas v ni padá
jak ve Markétčin žalář:
Jdi, zjevením jen krásy
být můžeš zachráněna!