Známým hvozdem šel jsem.
Tisíc našich snů
kynulo mi s větví
s blahem zašlých dnů.
Polibky se dolů
s větví dívaly,
jako rajští ptáci
v duši zpívaly.
Sepjaly se v duhu,
kde ční skalní sluj,
objaly jak v rámci
drahý obraz tvůj!
Mně tak sladce bylo,
se mnou jakby šla
fialek a máty
kolem vůně mdlá...
V tom od panských dvorů
zazněl pávů křik,
vyzývavý, drsný,
jako pláč a vzlyk.
Prchli ptáci, dumy
padly v náruč tmám,
a já teprv cítil,
že jdu tady sám...