Den podzimní tak chmurný, teskný, dlouhý,
jak tmavý hrob ta naše jizba těsná...
Teď v oko tvé když hledím plný touhy,
sám nevěřím, že jednou byla vesna.
A na našem že jednou stála prahu
a v srdce vešla nám jak hudba tichá,
že její lesk spí v kouzlu tvojich tahů
a poupat její dech s tvých retů dýchá.
Co prošlo let a zase nahodile
blíž svoji hlavu k tvojim ústům skláním,
ty ruku mou v své vezmeš ruce bílé
a tiskneš mi ji pevně, s usmíváním.
A ze zrcadla, jež proti nám visí,
mně kyne oko tvé jak hvězda bludná;
jsem opět šťasten, jak jsem býval kdysi,
když v ňadra padala ti kadeř svůdná.
A starou lásku cítím v srdci kvésti,
tvým okem jaro, noc k nám okny hledí.
Ty šepceš: Život jest přec velké štěstí! –
Já neváhám, věř, dlouho s odpovědí.