Duše, zpitá Bohem svým,
jíž svět nebyl tajemstvím,
věštec, mudřec v sporu v tobě,
jemuž klíčil život v hrobě,
který v žití viděl hrob.
Lidu svého z bědných dob
výkřiku ty zosobnělý,
obsáhlý jak vesmír celý!
Boha věčný žaltáři!
Apoštole, trpiteli,
sladkých rhythmů kováři!
Poutníku a mysliteli,
dojmů, vznětů rybáři,
zlatá včelo, ohni vřelý,
ve snů říši vladaři!
Kde zvuk, jenž by nebyl tvým?
Barva na tvé paletě
k povzletu i odvetě
která chybí? – V mrak a dým
jak tvář halí cherubim
pod dohledem Boha svého,
Tebe ze všech jediného
slyším v hloubi zmítaného
srdce znít a s Tebou zním.