Vším ztruděn, znuděn po letech Tvou knihu
jsem otevřel a jako v okamihu
vše spadlo s duše, co ji rvalo hřeby.
Já čet’ a čet’ a zřel v tvář jasnou nebi,
tož nebi svého mládí, s touhou vřele
kdy verš Tvůj překládal jsem neuměle,
to byly jiné, lepší stokrát časy!
Já čet’ a čet’ a vlhly moje řasy,
a jak jsem nazpět v minulost se díval,
tu pramen zapadlý již opět zpíval,
les šuměl, vítal mech krok chodce bludný
po takém doušku z bezedné Tvé studny...